Takřka před devíti měsíci byla publikována Draghiho zpráva, která měla za cíl poukázat na strukturální problémy Evropské unie, a jak s nimi naložit. Jako zásadní problém Unie označila příliš striktní evropskou regulaci napříč jednotlivými sektory. Mezitím došlo k volbě staronového prezidenta Donalda Trumpa, jehož averze k obnovitelným technologiím a politika podpory fosilních zdrojů na domácí půdě podtrhává složitou pozici Evropské unie a jejích mnohdy až příliš ambiciózních plánů zavádění zelených řešení. Evropě kvůli nedostatku domácích fosilních zdrojů chybí konkurenceschopnost a zelené technologie mají své limity, alespoň v krátko až střednědobém horizontu.
Výsledkem Draghiho zprávy byla Evropskou komisí ohlášená deregulace řady složitě dojednaných pravidel z loňských let. Ta se měla zhmotnit i v přístupu k nízkouhlíkovým zdrojům, zkrátka v podpoře řešení, která nejsou jen zelená. Kompas konkurenceschopnosti a nová Dohoda pro čistý průmysl podtrhuje význam nízkouhlíkových zdrojů, úlitba směrem k nízkouhlíkovým zdrojům ale míří především za jadernou energií. V Evropské komisi i nadále dělají vše pro to, aby fosilní zdroje odepsaly, a to navzdory faktu, že i přes evropskou závislost na importech se jedná o jediné řešení, jak zůstat v krátko až střednědobém horizontu konkurenceschopný. Zelená dohoda pro Evropu znamenala revoluci, ukazuje se ale, že revoluce se nekoná a přechod na oběhové, zelené a klimaticky neutrální hospodářství bude postupný.
Správnou strategií je postupný přechod, nikoliv revoluce, k tomu ale jsou potřeba nízkouhlíkové zdroje (a to zejména ty, které emitují méně emisí, ale využívají fosilní paliva, nikoliv jen jaderné - ty jsou ve skutečnosti bezuhlíkovým zdrojem). Nový draft delegovaného aktu k metodologii výpočtu emisní stopy nízkouhlíkových paliv ale tento postup nesdílí. Bruselští úředníci i nadále bojkotují cokoliv, co se vyrábí z fosilních paliv, patrně ze strachu z ‚‚lock in‘‘ efektu, a to navzdory faktu, že uhlíkově neutrální má být Evropa až v roce 2050 a také kontra realitě, že se Evropě daří rapidně snižovat emise skleníkových plynů v takřka všech sektorech, kromě dopravy.
Nízkouhlíkový vodík jako součást nízkouhlíkových paliv
Pod pojmem nízkouhlíková paliva se nachází i definice nízkouhlíkového vodíku. Termíny vychází ze směrnice z dekarbonizačního balíčku pro trh s plyny. Komise má dle směrnice povinnost zpracovat metodologii výpočtu emisní stopy nízkouhlíkových paliv. Veřejnou konzultaci spustila na podzim 2024, přičemž už v první verzi byl vidět záměr udělat metodologii co nejvíce technologicky neutrální tak, aby mohl být nízkouhlíkový vodík vyroben takřka jakkoliv, dokud budou jeho emise nižší než 3,38 kg CO2 na 1 kg vodíku. K výpočtu emisní stopy chtěla Komise využívat data z defaultních hodnot, které sama do metodologie dodala a následně data, která budou získávána od samotných dovozců, přepravců a distributorů zemního plynu, a to včetně dat o únicích metanu, o spotřebě plynu při zkapalnění a emisích z jeho přepravy. Tyto data mají být k dispozici na základě povinností reportingu pro provozovatele zařízení, která mohou být zdrojem úniků metanu. Povinnosti vychází z nařízení o snižování emisí metanu. Ve verzi draftu z veřejné konzultace byla původní data defaultních hodnot k emisím relativně použitelná (nižší hodnoty) a při přepočtu emisní stopy za použití technologie zachycování CO2 se bylo možné u nových výroben, kde je s CCS již počítáno, do limitu 3,38 kg CO2 vejít.
V dubnu 2025 ale přišla studená sprcha. Komise se rozhodla data defaultních hodnot pro výpočet lifecycle emisí výrazně zpřísnit (z 10 g CO2 ekv na 15 g CO2 ekv), a to až do takové míry, že i při využití velmi efektivních systémů zachytávání CO2 u výroben vodíku například s technologií autotermálního reformingu je takřka nemožné se ve většině států EU do limitu vejít. Své v tom hraje i povinnost započítávat emise z využité elektrické energie v procesu, kterou lze ozelenit jedině tím, že budou dodržena podobná pravidla jako pro výrobu obnovitelného vodíku, či v případě, že je elektrizační soustava relativně dekarbonizovaná (například v Norsku či Francii).
Dalším problémem je omezení započítávat pevný uhlík jako nástroj k zachytávání CO2. V praxi tak pyrolýza, termolýza či plazmalýza metanu nemůže ve vzorci výpočtu emisí vykázat CO2, které je uloženo v pevném uhlíku, jakožto nástroj zachycení CO2. Metodologie přistupuje k pevnému uhlíku jako k něčemu, co neuloží CO2 navždy, ale naopak dojde k jeho vrácení zpět do atmosféry. Takto navržené pravidlo je nastaveno zcela špatně a kompletně shazuje možnost využívat tuto technologii k výrobě vodíku, a to navzdory faktu, že při samotné výrobě reálně nedochází k vypouštění emisí CO2 do atmosféry.
I nadále Komise neumožňuje uzavřít na spotřebovanou elektřinu PPA či přímé napojení výrobny na nízkouhlíkový elektrický zdroj, který by snížil emise z použité elektřiny při výrobě nízkouhlíkového vodíku, a to například jak pro pyrolýzu, tak pro CCS či elektrolýzu (včetně všech dalších částí řetězce, například zkapalnění CO2). Metodologie k této problematice by nicméně měla v budoucnu vzniknout na základě veřejné konzultace. Komise jí vypíše v polovině roku 2026.
Konkrétní příklad? Jen nízkouhlíkový vodík z Norska se vejde do emisního limitu 3,38 kg CO2
Nový draft nutí výrobce započítávat emise z využitého metanu, jeho přepravy, zkapalnění, následně z jeho spotřebování ve výrobně vodíku a k tomu i z elektřiny spotřebované v daném procesu a ze zachycení CO2 včetně jeho případné přepravy či uskladnění. V praxi by například v případě využití autotermálního reformingu s CCS s 95 % zachycením CO2 v místě výroby vodíku a následném převozu CO2 prostřednictvím jeho zkapalnění na vzdálenost 720 námořních mil v Polsku bylo vyemitováno až 50g CO2 na 1 MJ, tedy takřka 2x tolik, co umožňuje emisní limit (28,2 g CO2 na 1 MJ), aby mohl daný vodík být certifikován jako nízkouhlíkový.
Metodologie zajistí, že jen nízkouhlíkový vodík vyráběný v Norsku či v místech s nízkými úniky metanu se vejde do limitu 3,38kg CO2 na 1 kg vodíku.
Je tento postup a takováto striktnost správná? Jistě, z hlediska klimatického by bylo skvělé žít ve světě, kde se reálně počítají emise metanu i v rámci výroby elektrické energie například v plynových elektrárnách. Ve světě, kde uznáme, že LNG z USA je z hlediska emisí CO2 ekv na podobné úrovni, nebo dokonce horší, jak těžit doma uhlí a pálit jej v uhelných elektrárnách. Fakticky ale takto přísná regulace v žádném dalším sektoru není a neexistuje jediný relevantní důvod, proč by měla být takto přísně stanovena jen pro výrobu vodíku, pokud tedy neexistuje politická objednávka, jak technokraticky zničit jakýkoliv potenciál nízkouhlíkového vodíku v Evropské unii. Proč by navíc výrobci vodíku neměli mít možnost certifikovat si vlastní emise metanu a zajistit si například odběr norského zemního plynu i jinde než v Norsku? Komise ani neumožní zafixovat si emise v rámci projektu třeba na dobu prvních 10 let od spuštění, pokud nastane nějaká nenadálá situace (například jako nastala v roce 2022 s Ukrajinou) mohou rázem výrobci přijít o zemní plyn, který má nižší emisní hodnoty a být nuceni nakupovat americké LNG, které je emisně výrazně horší. Je to ale jejich chyba? Měl by být jejich business case takto lehce ovlivněn špatně nastavenou regulací?
Alternativou k snížení defaultních hodnot by mohla být diskuze nad zvednutím úrovně 3,38 kg CO2 ekv, tedy 70% redukce. Ta se počítá z referenční hodnoty okolo 11 kg CO2 na 1 kg vodíku parního reformingu zemního plynu, který je v Unii vnímán jako referenční pro většinu projektů. V tomto čísle ale nejsou započítány úniky metanu a je univerzálně používáno již řadu let. Zvednutím limitu by mohlo dojít k tomu, že nízkouhlíkový vodík bude stále plnit 70 % redukci, jen bude jeho emisní hodnota vyšší.
Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a my to v Unii pociťujeme na vlastní kůži. Po složité a příliš přísné regulaci obnovitelného vodíku Komise nově chce regulovat přísně i nízkouhlíkový vodík. Jako by nestačilo, že nízkouhlíkový vodík nelze použít k plnění takřka žádných cílů unijních směrnic a nařízení. Teď už jej nepůjde ani ve většině Evropy vyrobit.
Draft je stále ve verzi k připomínkám a je dost možné, že se řada věcí ještě bude měnit. Teď je na čase, aby Komise jednoznačně od členských států slyšela, že takto přísná a komplexní regulace je v přímém rozporu s Draghiho zprávou a snahami Evropy deregulovat. Obzvláště v kontextu současné politiky Spojených států amerických.
Kam kráčíš, Evropská unie?
Zdroje:
Informace a analýzy od Hydrogen Europe
Zdroj obrázku: AI
