Vodík vyráběný nízkoemisními technologiemi podle studie Clean Hydrogen Monitor 2025 vydané asociací Hydrogen Europe tvoří pouze 1,1 % z celkové vodíkové produkce Evropské unie, což dle současných výhledů povede k naplnění evropských regulatorních požadavků pro výrobu vodíku k roku 2030 pouze ze zhruba 60 %. Důvodem jsou dle Studie nedostatečné investiční pobídky, nedostatečná transpozice RED III či pomalý rozvoj infrastruktury. I přesto, že mezi zářím 2024 a červencem 2025 došly projekty s kapacitou 517 MW do fáze finálního investičního rozhodnutí (FID), data ukazují na trend zpomalení.
Disclaimer: Vodík vyráběný nízkoemisními technologiemi je v rámci Studie považován za vodík, který je dle evropské legislativy definován jako RFNBO či LCH vodík.
Výrobní kapacita vodíku se v zemích Evropské unie koncem roku 2024 dle studie Clean Hydrogen Monitor od asociace Hydrogen Europe dostala na úroveň 10,9 milionů tun ročně. Tato kapacita ale zahrnuje jak nízkoemisní výrobu, tak i fosilní, která tvoří až 95 % veškerého objemu vodíku. Obnovitelný vodík je definován Směrnicí o podpoře používání energie z obnovitelných zdrojů (tzv. REDIII), kdy má docházet k jeho výrobě pomocí elektrolýzy za využití obnovitelných zdrojů energie – pouze tehdy je považován za obnovitelný nebo-li RFNBO vodík (obnovitelné palivo nebiologického původu). V EU tímto způsobem v současnosti vzniká pouze 0,6 % vodíku. Legislativní požadavky stanovují objem výroby RFNBO vodíku na 2,8 miliony tun ročně k 2030, kdy je však dle současných projektových předpokladů k danému roku očekávaná výroba pouze 1,43 milionů tun ročně. K tomu je potřeba připočíst zasmluvněný import do EU v objemu 0,25 milionů tun, což dohromady činí objem obnovitelného vodíku v EU v hodnotě 1,7 milionů tun ročně k 2030. Od září 2024 do července 2025 došlo 517 MW projektů RFNBO vodíku do fáze finálního investičního rozhodnutí s tím, že dalších 2,84 GW je ve výstavbě. Studie zmiňuje i další způsob výroby, kdy vodík vzniká jako vedlejší produkt elektrolýzy roztoku koncentrovaného chloridu sodného, při němž se primárně vyrábí chlór – tímto způsobem vzniká na území EU 3,6 % celkového objemu vodíku, což ale není dle RED III považováno za RFNBO – jedná se o jeden z nízkoemisních způsobů výroby.
Dle Hydrogen Europe v roce 2024 EU spotřebovala 7,8 milionů tun vodíku. Největším odběratelem jsou rafinérie, které poptávají až 58 % veškeré vodíkové produkce, následovány průmyslem vyrábějícím amoniak se spotřebou vodíku ve výši 25 % celkové výroby. Dle požadavků RED III musí obnovitelná paliva nebiologického původu v dopravě tvořit alespoň 1 % všech paliv využívaných v dopravě, a právě vodík v rafinériích slouží jako prostředník ke snížení emisí při výrobě konvenčních paliv, což podporuje poptávku a vede ke vzniku trhu. V současnosti je dle Studie celková kapacita plánovaných projektů rafinérií pracujících na principu nízkoemisního vodíku 1,4 milionů tun do roku 2030, z čehož má být 0,7 milionů tun vodíku obnovitelného.
Co se týče dopravy a vodíku, zde Studie zmiňuje především dvě legislativy: Nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva (tzv. AFIR) ukládající zavazující cíle pro vznik vodíkových plnících stanicí (HRS), které jsou požadovány každých 200 km na hlavní TEN-T a všech hlavních městských uzlech do 2030 (podle odhadu Hydrogen Europe bude potřeba 400-500 nových HRS, kdežto svazy průmyslu předpokládají potřebu nových 1 000-2 000 HRS); a dále RED III, kdy při její úplné transpozici vznikne v EU odhadem poptávka po RFNBO v dopravě ve výši 1,1 miliony tun ročně k 2030. K dalšímu rozvoji vodíkové mobility je potřeba jasných dlouhodobých cílů, koordinované investiční podpory a otevřenosti k novým technologiím.
Výroba amoniaku je soustředěna v Evropě především v Nizozemsku, Německu a Polsku; ale levně dostupná elektřina z obnovitelných zdrojů energie potřebná pro výrobu obnovitelného vodíku, který následnou reakcí s dusíkem vede ke vzniku tzv. obnovitelného amoniaku, láká developery do Skandinávie a na Pyrenejský poloostrov. Transpozice RED III je ale v tomto průmyslu dle Hydrogen Europe nejistá, protože některé státy zvažují vyjmutí amoniaku ze svých cílů. V současnosti by ohlášené amoniakové projekty mohly spotřebovat až 2,2 miliony tun vodíku ročně k roku 2030. Metanolové odvětví je další součástí chemického průmyslu potýkající se nedostatkem domácí produkce, kdy je až 88 % evropské poptávky pokryto importem. Ohlášené e-metanolové projekty by však mohly k roku 2030 produkovat až 1,1 milionu tun vodíku ročně. Pro obnovitelný vodík je jeho průmyslová aplikace při produkci amoniaku a metanolu velkým trhem, ale zároveň jsou tato odvětví nejnáročnější na dekarbonizaci.
Dle Hydrogen Europe v roce 2024 výroba oceli zastávala 5 % celkových CO2 emisí EU. Přechod na nové vodíkové technologie (přímo redukované železo a elektrická oblouková pec) by mohl snížit ročně emise oxidu uhličitého až o 144 milionů tun k čemuž by byla potřeba 4,0 miliony tun ročně čistého nízkoemisního vodíku. V současnosti ohlášené projekty v evropském ocelářství vyžadují okolo 0,9 milionů tun ročně (cca 7,6 GW) vodíku k roku 2030 – pokud tyto uspějí, mohlo by dojít k dekarbonizaci zhruba 24 % současné produkce primární oceli. Problémem je však to, že v případě ocelářství je potřeba zahrnout náklady i za železnou rudu a za elektřinu pro elektrickou obloukovou pec.
Současná efektivita power-to-hydrogen-to-power technologie výroby energie je nižší než 40 % a její náklady jsou vyšší než u konvenčního zemního plynu nebo baterií. Na druhou stranu má vodík mnohem lepší kapacitu pro dlouhodobé skladování energie a nabízí tak možnost stabilizace elektroenergetických sítí. Z důvodu ranní fáze vývoje technologie je zatím vodík pro výrobu energie využíván spíše v pilotních projektech ve Velké Británii, Francii nebo Německu. Dále může posloužit jako záložní generátor i stále energeticky náročnějším datovým centrům (pilotní projekt v Irsku, v Nizozemsku od roku 2022).
Studie cituje jako nejčastější překážky v rozvoji vodíkového hospodářství EU nejasné podpůrné mechanismy, malé investiční pobídky, pomalý rozvoj infrastruktury a neúplnou implementaci evropských regulací do národních legislativ členských států. I státy střední Evropy (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) se potýkají s podobnými problémy, kdy se sice plánované dodávky obnovitelného vodíku zdvojnásobily oproti loňskému roku (na 0,04 miliony tun ročně k 2030), ale stále nenaplňují potřeby regionu (1,1 milionů tun ročně). Region má především problém s tím produkovat dostatečné množství RNFBO kvůli nedostatku OZE k jeho výrobě. Importy by mohly pomoci se zlepšením situace, ale rozvoj sítě je pomalý.
Je ale potřeba říci, že právě Česká republika je ve Zprávě několikrát zmiňována jako dobrý příklad včasné transpozice RED III (společně s Rumunskem) – především v oblasti zavedení kvót RFNBO 1 % na dopravu a 42 % na ostatní průmysl.
Hydrogen Europe navrhuje řešení výše uvedených problémů v podobě vytvoření nové zjednodušené a srozumitelné evropské legislativy podporující větší investice do vodíkových technologií, úpravu evropské definice RFNBO, zavedení vyšších motivujících penalizací na úrovni členských států znevýhodňujících konvenční technologie, vyšší podporu vodíkových projektů z evropských fondů, vytvoření strategie evropské vodíkové sítě a další.
Zdroje:
https://energy.ec.europa.eu/topics/eus-energy-system/hydrogen/renewable-hydrogen_en
https://hydrogeneurope.eu/in-a-nutshell/reports/
Zdroj obrázku:
https://hydrogeneurope.eu/?media_download=17908&dl=1759217493
