S rostoucí poptávkou po obnovitelném vodíku se amoniak stává jedním z nejvýznamnějších nosičů pro jeho mezikontinentální přepravu. Přestože evropská legislativa předpokládá výrazný nárůst jeho dovozu již do roku 2030, současný rozvoj importních terminálů i zařízení pro štěpení amoniaku za očekávanou poptávkou zatím zaostává.
Import amoniaku lodní dopravou do Evropské unie se na první pohled jeví jako technologicky poměrně jednoduché řešení pro dovoz vodíku. Důvodem je jeho vysoký obsah vodíku v porovnání s jinými nosiči i jednodušší a průmyslově zaběhnutá manipulace ve srovnání se stlačeným nebo zkapalněným vodíkem. První obchodní trasy se zeleným amoniakem jsou již v procesu realizace – amoniak se například přepravuje z Číny do Jižní Koreje, ze Saúdské Arábie do Evropy nebo z Indie do Německa (očekává se, že i do budoucna bude hrát hlavní roli exportéra Blízký Východ).
Význam dovozu amoniaku bude v následujících letech dle současných předpokladů dále růst. Podle požadavků evropské legislativy, zejména směrnice RED III a iniciativ FuelEU a ReFuelEU, by měl import RFNBO amoniaku do Evropy do roku 2030 dosáhnout přibližně 2,6 milionu tun ročně (v případě úplné implementace této legislativy). Analýza společnosti Wood Mackenzie zároveň předpokládá, že při naplnění těchto legislativních cílů by se objem dovozu mohl do roku 2035 zvýšit až na 8 milionů tun ročně.
S rostoucím dovozem však Evropa naráží na zásadní překážku v podobě nedostatečně rozvinuté infrastruktury. Podle analýz společnosti Wood Mackenzie bude do roku 2035 zapotřebí vybudovat přibližně 15 milionů tun nové importní kapacity pro amoniak. Tato potřeba vyplývá nejen z rostoucí poptávky tradičních odběratelů (především hnojivářský a zemědělský průmysl, potravinářství, chemický průmysl), ale také z rozvoje technologií štěpení amoniaku na vodík a z požadavků souvisejících s jeho přepravou. V EU v současnosti existují projektové záměry na výstavbu terminálové infrastruktury s celkovou plánovanou kapacitou přibližně 26 milionů tun ročně, nicméně řada z těchto projektů dosud nezískala finální investiční rozhodnutí (FID). Jejich skutečná realizace proto zůstává nejistá.
Pomalý rozvoj infrastruktury je úzce spojen s legislativními a tržními nejistotami, které vyplývají zejména z pomalé implementace směrnice RED III do národních legislativ členských států. Česká republika přitom patří mezi několik málo zemí Evropské unie, které transpozici provedly včas. Nejistota ohledně regulatorního prostředí komplikuje především investice do zařízení pro štěpení amoniaku, jejichž obchodní kontrakty se běžně uzavírají s několikaletým předstihem.
Nedostatečné jsou rovněž evropské kapacity pro samotné štěpení amoniaku. V současnosti dostupné jednotky dosahují kapacit pouze v řádu desítek tisíc tun amoniaku ročně a žádný projekt s výrazně vyšší kapacitou dosud nezískal finální investiční rozhodnutí. Podle společnosti Wood Mackenzie nebude tato situace představovat významný problém do roku 2035, protože většina importovaného amoniaku bude stejně využívána přímo v chemickém průmyslu. Po tomto období se však nedostatek velkokapacitních štěpných zařízení může stát jedním z limitujících faktorů dalšího rozvoje vodíkového hospodářství v Evropě.
ZDROJE:
https://www.developmentaid.org/news-stream/post/207212/green-ammonia-trade-war
