
Rozvoj mezinárodního obchodu s obnovitelným vodíkem vyžaduje spolehlivou infrastrukturu, její výstavba však zaostává za exportními ambicemi jednotlivých zemí i EU jako celku. Studie H2Global mapuje hlavní překážky jejího rozvoje a upozorňuje především na nejistotu budoucí poptávky a složité financování investic.
Obchod s obnovitelným vodíkem se může naplno rozvinout, pouze pokud budou propojeny výrobní centra s mezinárodními trhy spolehlivou vodíkovou infrastrukturou. Její výstavba však naráží na problém slepice a vejce. Výrobci potřebují mít jistotu, že budou schopni vodík dopravit k odběratelům, zatímco investoři do infrastruktury potřebují dostatečné záruky budoucí výroby a poptávky, aby se jim její výstavba vyplatila. V reakci na tyto debaty vznikla studie s názvem „Hydrogen’s trade gateway: Catalysing investment in export infrastructure“ Vydaná organizací H2Global, jejímž cílem bylo zmapovat současný stav exportní infrastruktury a identifikovat hlavní překážky jejího rozvoje.
Studie H2Global zjistila, že v současnosti existuje 5 hlavních překážek výstavby infrastruktury:
- Vodíková infrastruktura je již v mnoha regionech komerčně vyspělá, nicméně jejich rozmístění je nerovnoměrné a nejsou dostatečně propojeny s vznikajícími centry výroby.
- Exportní ambice vodíku převyšují možnosti existující a plánované infrastruktury.
- Významnou roli v ceně exportu hraje využití infrastruktury. Studie ukazuje, že náklady na přepravu vodíku výrazně ovlivňuje míra využití vodíkovodu. U potrubí o průměru 20 palců (50 cm) a délce 500 až 2 000 km činí dodatečné náklady při využití kapacity jediným projektem přibližně 0,50–2,00 EUR/kg vodíku, zatímco při plném využití kapacity více projekty klesají na 0,23–0,93 EUR/kg. U potrubí o průměru 36 palců (91 cm) je rozdíl ještě výraznější: při sdílení infrastruktury mohou náklady klesnout z 0,81–3,23 EUR/kg na 0,12–0,50 EUR/kg.
- Existují různé přístupy k rozvoji infrastruktury, které se odvíjejí od geografických možností států (např. zaměření na rozvoj přístavů a budování infrastruktury kolem nich nebo vládou podporovaný rozvoj projektů velkých rozměrů).
- Infrastruktura sdílená více odběrateli není vždy nejlepší cesta, i když je to první krok k rozvoji.
Na základě zjištěných překážek pak předložila i návrhy pro vlády a správce infrastruktury:
- Zajistit lepší využívání existující infrastruktury; plánovat sdílenou infrastrukturu, ale tu pak ve fázích rozvíjet;
- vyrovnat potřeby prvních uživatelů s možností budoucího sdíleného přístupu k infrastruktuře;
- zajistit lepší financování projektů, zejména s ohledem na rizika;
- a posílit spolupráci importujících trhů.
V Evropské unii je problémem pomalého rozvoje infrastruktury nejistý růst poptávky po vodíku. Podle reportu European hydrogen markets vydaného evropskou agenturou ACER bylo do října 2026 v EU uvedeno do provozu celkem 622 km vodíkovodů, zatímco většina plánovaných skladovacích zařízení a dovozních terminálů zůstává v raných fázích přípravy. Mezi hlavní důvody patří nedostatek financování, garančních mechanismů a pomalé zavádění evropských pravidel (např. RED III) do národních legislativ. Doporučením ACER pro infrastrukturní projekty je koordinování závazků a jasnější ujednání ohledně rozložení finančních rizik a sdílení nákladů.
Opačný pohled na ekonomiku mezinárodního vodíkového obchodu přináší studie Technické univerzity v Mnichově. Ta upozorňuje, že samotná vzdálenost námořní přepravy obnovitelného vodíku má na výslednou cenu dováženého zeleného vodíku a jeho derivátů relativně malý vliv. Podstatně důležitější je přístup k levným obnovitelným zdrojům energie. To tedy naznačuje, že geografická vzdálenost mezi výrobci a odběrateli nemusí být tak zásadní překážkou mezinárodního obchodu, jak by se mohlo na první pohled zdát.
